Na první dobrou se to může zdát jako banální otázka. Jak moc je ale v dnešním složitém světě plném nových hrozeb možné věřit ideálům? Mluvím především o hodnotách jako je morálka, solidarita a etika vůbec. Ty se z veřejného prostoru vytrácí a nahrazuje je strach, agrese nebo úzkost. Volby do poslanecké sněmovny se kvapem blíží a rétorika favorizovaných stran je spíše útočná, nikoli smířlivá.
Takové místo, kde není žádné bezpráví, všichni bohatí dávají chudým a silnější pomáhají slabším existuje jen v pohádce. Když se ve veřejném prostoru v českém prostředí objeví někdo, kdo na zdánlivě utopické ideály odkazuje, často se zlou potáže. Může dostat nálepku (neo)marxisty, ideologa nebo dokonce i vlastizrádce. Z toho nejvíce profitují obchodníci se strachem.
Pocit strachu známe více či méně důvěrně každý. Když se bojíme, obracíme se k základním instinktům, pudům. Jsme zranitelní. Pokud se tedy bojíme, jsme lépe manipulovatelní. A to je přesně to, o co mocichtivým jde.
Jako by se najednou svrhla lavina. Dokonce i tací, kteří se vůči některým nenávistným tématům vymezovali, často proto, že realita je zkrátka mnohem barevnější, musí často rovněž přistoupit na hru se strachem. Rozjíždí se tak nekonečný kolotoč. Na jedné straně stojí oběť, na straně druhé ,,ikonický spasitel“. Dostatečně silný – duševně a především fyzicky na to, aby odvrátil veškerá možná nebezpečí. Zejména taková, která plynou z jinakosti.
Proč se v mainstreamovém mediálním prostoru neobjevuje více porozumění? Proč místo nadávek a odmítavého NE, nevysvětlujeme?
Zpátky ale k ideálům. Nepochybně se na české (a nejen) politické scéně objevují tací, kteří ty ideály stále ještě hájí. Jejich hlas jakoby byl ale čím dál méně slyšet. Možná je to subjektivní pocit, ale proč větší mediální pozornost dostávají témata, která vzbuzují vášně, agresi a zas a znovu strach?
Proč se v mainstreamovém mediálním prostoru neobjevuje více porozumění? Proč místo nadávek a odmítavého NE, nevysvětlujeme? Neměli bychom více než na tvrdá data odkazovat na ta měkká, na souvislosti a kontexty? A jsme vůbec na něco takového jako společnost připraveni?
Ideálům smysl věřit má, možná ještě více než předtím. Gro je se jich nevzdat – ani pod tlakem. Naopak je hájit a nenechat se odradit. Čím méně se budou objevovat ve veřejném prostoru, tím více bychom je naopak měli začlenit do toho osobního. Protože jen, pokud něčemu věříme, může to opravdu fungovat. A nemůže přeci jen trocha té utopie podpořit naději v lepší zítřky?
