Krása a estetika prostupuje celý můj život. Líbí se mi krásné věci, v myšlenkách se obracím ke krásným vzpomínkám. Obdivuji obrazy, symetrii, přírodu. Byť nerada, subjektivně hodnotím, kdo mi připadá krásný. I přes to se snažím od vnímání krásy lidských bytostí upouštět. Lichotky na zevnějšek potěší, ale neměli bychom jim přičítat sebemenší význam. Pokusím se vysvětlit proč.
O fyzickou krásu jsme se nezasloužili. Proč tedy uctívat něco, co nevyžaduje sebemenší úsilí?
Čas běží a jeho střípky se podepisují na každém z nás. Nevraživost mezi mládím a stářím, zejména v kontextu tělesnosti, vnímám jako přízemní myšlenkové pochody bránící prohlubování sounáležitosti.
Krása pro mě čím dál tím víc představuje prázdnou schránku. Může zraňovat. Kolikrát už nám hlavou proběhlo, že nejsme dost…?
Pojem jako opravdová krása je chiméra, kterou po staletí konstruují mocní. Páchá škody na těch, kteří jejímu momentálnímu trendu neodpovídají.
Krása je prázdný pojem, bez jakékoliv normativní hodnoty. Soudy na základě ní jsou prosté.
Nepřestávejme krásnu vnímat, ale zároveň jí nepřikládejme význam, který formuje naše rozhodnutí. Není více pomíjivé hodnoty než-li krásy.
I.
