Když se začnete zajímat o ženskou otázku dříve nebo později narazíte na problém toxické maskulinity. Tento fenomén neminul ani mně. Najednou jsem si jí začala všímat. Byla tu vždy, jen jsem ji neviděla. Přehlížela jsem jí.
Postupem času jsem na muže až na pár výjimek začala nahlížet velmi kriticky. Čím víc jsem o tématu věděla, tím spíš jsem byla přesvědčená o své pravdě. Začala jsem si víc všímat světa kolem sebe a souběžně s tím vnímat postavení, jaké v něm jako pohlaví máme.
Byla jsem skeptická k tomu, že by se některé věci mohli dříve či později změnit. Avšak pocity beznaděje a lhostejnosti zanedlouho vystřídala zcela nová emoce, naděje. Ve veřejném prostoru se začali objevovat jedinci – muži, kteří pomalu, ale jistě rozbíjeli zažité představy o stereotypech a násilí. Nicméně i přes to jsem nenabyla přesvědčení, že se nejedná o unikát, ale normu.
Každý den jsem byla svědkem nějaké nespravedlnosti, která vycházela z genderových rolí. Jednalo se o nejrůznější situace. Každý den znovu a znovu, v sociální interakci, internetové komunikaci nebo popkultuře.
Před nedávnem jsem však zažila něco, co mi dodalo zas o trochu víc odhodlání a pocitu, že změna je možná dřív než za stovky generací. V rámci dobrovolnických aktivit jsem měla příležitost mluvit o nejrůznějších tématech s muži – respektive oni mluvili se mnou.
Bylo pro mě nesmírně překvapující kolik mladých můžu mluvilo o tom, že se musí něco změnit. Mluvili o respektu, úctě k ženám o tom, že jim vadí pozorovat bezpráví. Chtěli s tím něco dělat. Pocítila jsem naději, naději na skutečnou změnu.
Radikální feministky někdy hlásaly, že muži nenávidí ženy. Nenávist ale není třeba. Co je naopak víc, než potřeba je porozumění, úcta a trochu víc jemnosti. Respekt, k ženám i mužům.
I.
